Deset zim se šumavským jelenem

Ze zvěře, která v uplynulých letech prošla přezimovacími obůrkami, se poměrně velká část do těchto zimovišť pravidelně vracela. Zvláštní pozornost přitahovali jeleni, u nichž bylo možné sledovat vývoj paroží. Atraktivní bylo rovněž sledování sociálních vztahů většího množství jelení zvěře různého stáří a pohlaví na relativně malé ploše přezimovací obůrky.

Vybudováním přezimovacích obůrek pro jelení zvěř v Národním parku Šumava v letech 1999–2001 se mi naskytla jedinečná příležitost dlouhodobě sledovat tento pro mě nejpůsobivější druh zvěře během zimního období. Jeho pozorováním, a to nejen v zimě, ale i v období říje, jsem strávil mnoho hodin (kvalitu fotografií berte opravdu pouze jako dokumentační).

Má-li člověk příležitost sledovat po delší dobu skupinu zvěře, zpravidla dojde k tomu, že si některého jedince oblíbí o něco více než ostatní, pojmenuje ho a obvykle mu věnuje i větší pozornost. Tak tomu bylo i v mém případě: z jelenů, kteří přicházeli do obůrky Paště ležící severozápadně od Srní (byla postavena v r. 1999 a pojmenována podle zaniklé obce; výměra činí 15,8 ha) jsem si z důvodů, které nedokážu zcela přesně vysvětlit, po dlouhodobém sledování vybral jednoho, který mi byl bližší než ostatní. Začal jsem na něj pohlížet úplně jinýma očima, zajímalo mne, co dělá, jak se chová a věnoval jsem mu mnohem více pozornosti než jiné zvěři. Jelenovi jsem dal jméno Bohouš.

Bohouše jsem měl příležitost nepřetržitě sledovat deset let, či spíše deset zim v přezimovací obůrce Paště. Zimní období zdůrazňuji, neboť po otevření obůrky na jaře se vždy někam ztratil a setkali jsme se opět až v zimě. Bohouš byl jedním z prvních jelenů, kteří začali tuto obůrku po jejím vybudování využívat a rok co rok se do ní s železnou pravidelností vracel. A já vždy zimu co zimu netrpělivě čekal, kdy se objeví. Dalo by se říci, že Bohouš byl „osobností“ a pozornost si rozhodně zasloužil. S jistotou lze říci, že i díky přezimovací obůrce mohl zestárnout a dožít se úctyhodného věku, který podle začátku svého pozorování a vývojové řady jeho shozů odhaduji na 15–16 let.

Pozorováním Bohouše jsem strávil bezpočet hodin. Bylo zajímavé sledovat, jak postupně stoupá na žebříčku sociální hierarchie v obůrce a naopak, jak v posledních letech klesá. Na vrcholu sil si dokázal udělat u krmného zařízení pořádek, ale to se postupem času měnilo. Bohouše jsem si oblíbil, takže mi bylo smutno, jak jelen – ještě před několika lety vždy plný sil najednou stál opodál a pokorně čekal, až od krmných stolů odejdou i poslední kolouši … V posledních letech bylo již pravidlem, že když jsem přišel do obůrky nakrmit zvěř, Bohouš vždy pouze poodešel kousek stranou, zpovzdálí mě sledoval a bezprostředně po mém odchodu pomalým krokem a se skloněnou hlavou se vrátil ke korytům. Pokud byla v blízkosti jiná zvěř, nemilosrdně ho odháněla.

Často jsem přemýšlel, kde se Bohouš zdržuje během letního období a v říji. Přes všechny dostupné údaje z telemetrického výzkumu probíhajícího v NP Šumava a skutečnosti, že jsme Bohouše v r. 2006 označili ušními značkami, ho kromě zimního období nikdo nepozoroval a já se tak mohl pouze domnívat, kde asi „bydlí“. Odpověď na tuto otázku jsem dostalo až v září loňského roku, když kolega z Územního pracoviště Srní Bohouše ulovil při říji nedaleko Javoří Pily na Modravsku, odhadem 15 km vzdušnou čarou od obůrky Paště. K zajímavé trofeji ode mne získá kompletní sérii deseti párů shozů, které jsem za uplynulé roky shromáždil.

Letošní zimu už Bohouš do obůrky nepřijde, takže nezbývá, než si „vybrat“ k pozorování jiného zástupce nádherné jelení zvěře. Třeba bude mít takové štěstí jako Bohouš a dožije se vysokého věku.

Komentáře k tomuto článku

• George

  Výborný a zaujímavý článok. Gratulujem a ďakujem !
  

• Dick

  Dear md-wildlifephoto.cz owner, You always provide practical solutions and recommendations.
  

Přidat nový komentář