Matadoři šumavských kopců…

Staří jeleni – pojem, který v mnoha našich honitbách s jelení zvěří bohužel zůstává stále jen snem. Nejsou, nebo je jich žalostně málo. Trvá minimálně 12 let, než se šťastnějším jedincům podaří překonat všechny nástrahy a životní osudy a dosáhnout věku „starého“ jelena. Často přemýšlím, z kolika ročních špičáků se po dvanácti letech stane jeden „starý“ jelen. Tedy samozřejmě budu-li považovat dvanáctiletého jelena za starého. A kolik jelenů má vůbec šanci dožít se v dnešních podmínkách oněch minimálně dvanácti let. Mnoho jich nebude. Ulovením takového jelena pak při absenci dalších následovníků vzniká velká „díra“, která se velmi dlouho zaceluje. To vše jsou pro mě důvody, proč si musím starých jelenů čím dál tím více vážit.

Mám to štěstí, že žiji na Šumavě, kde ještě nějací staří jeleni jsou, a že mám díky své posedlosti v průběhu každého roku možnost se s nimi setkávat. S některými i opakovaně několik let po sobě. Díky tomu jsem dávno zjistil, jak ošidné je odhadovat věk jelenů ve volnosti. Jak umějí „klamat tělem“, takže leckterý osmiletý vypadá na „12+“ a naopak. A jak je posuzování bodové hodnoty trofeje závislé na velikosti těla každého jelena. Fascinuje mě způsob jejich života. Obrovská bojovnost a sebejistota, ale zároveň i opatrnost před souboji v říji. Skrytý způsob života, kdy dokážou žít na 20–30 hektarech, aniž by je někdo zahlédl. Nebo jasně daná hierarchie na zimovištích u krmelců. Jsou osobnostmi jeleního světa, které zasluhují náš respekt.

Během posledních let jsem poznal několik zajímavých starých jelenů a se dvěma z nich bych vás rád seznámil. Jsou to jeleni, kteří stojí za zmínku už jen proto, že měli štěstí a bez úhony se jim podařilo přežít až do dnešních dnů. Oba jsou také bezesporu zajímaví svým vzezřením. Mají hodně společného. Domnívám se, že by mohli být asi tak stejně staří. Jejich věk si čtenáři mohou zkusit odhadnout sami. V průběhu říje se pohybují na společném říjišti a vídám je zpravidla blízko sebe. Zimují patrně v některé z přezimovacích obůrek v Bavorském národním parku. S oběma se znám pět let a od říje 2011 je mám s výjimkou roku 2014 zdokumentované ve svém fotoarchivu. Podle jejich vzhledu jsem jim také dal jména. Jednomu říkám pan Lodyha, druhého jsem pojmenoval pan Obojek.

PAN LODYHA
Pan Lodyha je silný dominantní jelen, který to především v období říje o sobě dobře ví. Je skutečně mohutný a málokterý ze soků podstoupí riziko jít s ním do bezprostředního kontaktu. Poprvé jsme se tváří v tvář setkali již v roce 2009. To jsem ale zjistil až později díky pátrání ve svém fotoarchivu (obr. 1).
Více se mi do podvědomí dostal až při říji v roce 2011. Výrazný klabonos a nápadný podbradek spolu s lehce na stranu vychýlenou dolní čelistí, to jsou znaky, které tohoto jelena odlišují od ostatních. Ale hlavně: nepřehlédnutelné je jeho paroží s rozdvojenou lodyhou (obr. 2). Nikdy předtím jsem se s něčím podobným ve volné přírodě nesetkal.
Pan Lodyha se od ostatních jelenů liší i extrémně hlubokým a chraplavým troubením, které však nebývá nijak zvlášť hlasité. V roce 2012 jsem ho však podle něj poznal okamžitě. Velké tělo, klabonos, podbradek, čelist na stranu a hlavně rozdvojená lodyha, dokonce rozčleněná (obr. 3 a 4)! Až doma u monitoru jsem zjistil, že tentokrát došlo k jejímu rozdvojení na opačné straně než v předchozím roce!

  • obr.1 - že jde o pana Lodyhu jsem zjistil až později díky svému fotoarchivu obr.1 - že jde o pana Lodyhu jsem zjistil až později díky svému fotoarchivu
  • obr. 2 - jeho paroží s rozdvojenou lodyhou bylo nepřehlédnutelné obr. 2 - jeho paroží s rozdvojenou lodyhou bylo nepřehlédnutelné
  • obr. 3 - velké tělo, klabonos, podbradek, čelist na stranu a hlavně rozdvojená lodyha obr. 3 - velké tělo, klabonos, podbradek, čelist na stranu a hlavně rozdvojená lodyha

V roce 2013 jsem během celé říje neměl moc fotografického štěstí a dlouho se mi nedařilo. Začínal jsem mít pocit, že čím více se snažím, tím více dělám chyb a podvědomě jsem byl dost netrpělivý. Až 30. září večer jsem se dostal k troubícímu jelenovi tak, abych mohl fotit. Byl zalehlý a čas od času krátce brouknul (obr. 5). Starý vyříjený jelen, blesklo mi hlavou a s největší opatrností jsem se přiblížil na fotograficky bezpečnou vzdálenost. Potřeboval jsem jelena zvednout, a tak jsem směrem k němu krátce „zahrozil“. Povedlo se, jelen se postavil a hrubým hlasem odpověděl (obr. 6). Ve chvíli, kdy se ke mně otočil, mi došlo, že je to můj starý známý. Klabonos, čelist, podbradek. Přede mnou stál pan Lodyha (obr. 7)! To byla změna! Žádná rarita se nekonala, jenom malý výrůstek těsně nad růží prozrazoval někdejší rozdvojení. Neuvěřitelné. Byly to okamžiky, které bych mohl zažívat denně.

  • obr. 4 - poznal jsem ho okamžitě, nebylo pochyb o jakého jelena se jedná obr. 4 - poznal jsem ho okamžitě, nebylo pochyb o jakého jelena se jedná
  • obr. 5 - starý vyříjený jelen byl zalehlý a čas od času krátce brouknul obr. 5 - starý vyříjený jelen byl zalehlý a čas od času krátce brouknul
  • obr. 6 - po zatroubení se jelen zvedl a hrubým hlasem odpověděl obr. 6 - po zatroubení se jelen zvedl a hrubým hlasem odpověděl

V roce 2014 jsem kvůli velké vzdálenosti a složitosti terénu k říjišti pana Lodyhy nevypravil. Věnoval jsem se novým místům, kde jsem to do té doby ještě neznal. Dnes, s odstupem času, mě to hodně mrzí.
Přišla říje 2015 a já si slíbil, že stejnou chybu podruhé neudělám. Rozvrhl jsem si všechna říjiště a čas tak, abych měl dostatek sil věnovat se „svým“ jelenům i navzdory veškeré náročnosti. Věděl jsem, že největší šanci budu mít podobně jako v minulých letech až koncem říje a tomu jsem také vše podřídil. Povedlo se a 28. září ráno jsem se setkal s oběma jeleny (podrobněji se rozepíši u druhého z nich). Bylo to poprvé a jedinkrát za celý zbytek říje. Pan Lodyha se od minulého roku výrazně nezměnil a mě napadlo, kolik mu je vlastně doopravdy let, když už tehdy – před pěti lety – mi připadal starý (obr. 8 a 9)…

  • obr. 7 - ve chvíli, kdy se ke mně otočil, mi došlo, že je to můj starý známý obr. 7 - ve chvíli, kdy se ke mně otočil, mi došlo, že je to můj starý známý
  • obr. 8 - 28.září 2015 jsme se opět setkali obr. 8 - 28.září 2015 jsme se opět setkali
  • obr. 9 - bylo to poprvé a jedinkrát za celý zbytek říje obr. 9 - bylo to poprvé a jedinkrát za celý zbytek říje

PAN OBOJEK
Poprvé jsem se s ním setkal také při říji v roce 2011 a rovněž on mi už tenkrát připadal jako „starý“ jelen. Byl nepřehlédnutelný. Na krku mu visel výrazně zaříznutý obojek pro telemetrické sledování, který už patrně ztratil svůj smysl a měl být dávno odstraněný. V pravém slechu měl červenou visačku a levý slech, kterému chyběla jeho horní část, byl v podélném směru rozpůlený (obr. 10). Zajímavé bylo také jeho paroží. Kratší, ale poměrně silné lodyhy s nadočníky byly charakteristické výrazným rýhováním a bílými hroty výsad. Ve zdejších podmínkách málo obvyklá forma paroží. Vídal jsem ho většinou samotného na různých místech jako bočního jelena, který byl vždy „hodně hlasitý“, ale spíše "posera". Dost často právě ve společnosti pana Lodyhy.
V roce 2012 mu na levé lodyze chyběl nadočník, jinak se s jeho parožím nic výrazného nestalo (obr. 11).
Další říji se jeho trofej nepatrně změnila. Lodyhy se zkrátily a i výsady byly kratší. U levého očníku to bylo patrné na první pohled. Nadočník téměř chyběl tentokrát na pravé lodyze (obr. 12). Napadlo mě, jestli to již není znak stáří nebo špatného zdravotního stavu. Jak jsem již zmínil, následující říji jsem si to však bohužel ověřit nemohl.

  • obr. 10 - díky výrazně zaříznutému obojku a visačce ve slechu byl nezaměnitelný obr. 10 - díky výrazně zaříznutému obojku a visačce ve slechu byl nezaměnitelný
  • obr. 11 - vídal jsem ho většinou samotného na různých místech obr. 11 - vídal jsem ho většinou samotného na různých místech
  • obr. 12 - jako boční jelen byl pan Obojek často ve společnosti pana Lodyhy obr. 12 - jako boční jelen byl pan Obojek často ve společnosti pana Lodyhy

Dne 28. září 2015 jsem si ale vše vynahradil. Ráno jsem vyrazil do míst, kde se oba jeleni koncem říje zpravidla zdržují. Vál nepříjemně silný vítr a nebylo vůbec slyšet, jestli se „tam“ něco děje. Postupně jsem se ale uklidnil. V dáli se ozývalo několik jelenů, z nichž tři troubili hodně blízko sebe. Jeden hlas byl obzvlášť hrubý a já začal věřit, že když budu dostatečně opatrný a trpělivý, tak to vyjde. Byl jsem již hodně blízko u prvního z jelenů, jehož troubení bylo nejintenzivnější, ale v mezerách hustých nárostů jsem stále nic neviděl. Po decimetrech jsem se prodíral, přelézal, podlézal a popolézal stále blíž a blíž… až jsem ho uviděl. Ten tak typický paroh s hrubým rýhováním a bílými hroty. Bylo mi jasné, že to nemůže být nikdo jiný než „starý křikloun“ pan Obojek (obr. 13). Netrvalo dlouho a dostal jsem příležitost vyfotografovat ho v celé jeho kráse (obr. 14 a 15). A co se týká paroží, musím se opravit, protože pan Obojek je navzdory svému věku pořád „dost dobrej“!

  • obr. 13 - ten tak typický paroh s hrubým rýhováním a bílými hroty mohl patřit jenom jemu obr. 13 - ten tak typický paroh s hrubým rýhováním a bílými hroty mohl patřit jenom jemu
  • obr. 14 - už tenkrát před pěti lety mi připadal jako „starý“ jelen obr. 14 - už tenkrát před pěti lety mi připadal jako „starý“ jelen
  • obr. 15 - pan Obojek je i navzdory svému věku pořád „dost dobrej“ obr. 15 - pan Obojek je i navzdory svému věku pořád „dost dobrej“

TAK JEDNODUCHÉ, ALE TOLIK SLOŽITÉ…
Vrátím-li se na začátek tohoto článku, nebojím se říci, že všichni zasvěcení dobře znají recept na to, jak zlepšit situaci s nedostatkem starých jelenů v našich honitbách. Ono to vlastně není vůbec nic složitého. Troufnu si ale tvrdit, že i v další generaci současných jelenů se nestane absolutně nic. I nadále se nebudou dodržovat pravidla, která si sami v dobré víře stanovujeme, i nadále bude poměr pohlaví výrazně ve prospěch laní, aby se těch jelenů rodilo raději více. Ti však budou v naší touze po jakékoliv trofeji nadále předčasně loveni maximálně v pěti šesti letech. Pokud budou mít větší štěstí, tak v osmi. A my budeme s pamětníky starých časů dalších 12 let u piva nadále vzpomínat, jaké to bylo tenkrát, když ještě staří jeleni byli. Je to velká škoda, protože potkávat „matadory“ našich lesů je úžasný zážitek, při kterém se pravému jelenáři vždy zatají dech.

Komentáře k tomuto článku

  • Martin

    Nedá mi to Marku, abych nereagoval na Tvůj článek a nádherné fotky starých jelenů, bohužel většině myslivců v podmínkách našich honiteb stěží viditelných zástupců královské zvěře. O tom proč tomu tak je, netřeba polemizovat. Zvykli jsme si svalovat vinu na malé výměry honiteb, velké nájmy za honitby, vysoké náhrady za škody zvěří....... Jen přiznat že chyba je v nás myslivcích, to zatím chlapsky neumíme. A hlavně, jak píšeš nerespektujeme pravidla, předpisy a zákony jenž jsme sami vytvořili. Opět, stejně jako v případě šíření velkých šelem sdílím tvoje obavy-nic se nezmění k lepšímu, pokud se nezmění myšlení nás myslivců a zase jsme u neochoty vzdělávat se a hlavně dodržovat přírodní zákonitosti. Ať i nadále potkáváš takové zástupce králů lesa ti ze srdce přeji. Nejen šumavským jelenům zdar. Martin
    Martine, děkuji za komentář. To je právě celý "kámen úrazu". Na to si ale bohužel musí přijít každý sám. Nejsem skeptik, ale znám a vnímám situaci kolem Šumavy a i z jiných částí republiky. A možná trochu naivně doufám, že se některý ze čtenářů konečně zamyslí a něco pro to udělá. Ale jak říkám: my přesně víme jak na to, ale raději budeme pořádat semináře a dlouze kolem všeho povídat. To umíme. A netýká se to pouze jelenů.

  • Jiří Olejník

    Zdravím Vás Marku, zachytil jste některého z těchto dvou jelenů i v letošním roce? Díval jsem se na nové fotky z říje 2016, nicméně ani jednoho nepoznávám. Díky za nové fotky i článek. S pozdravem J. Olejník
    Bohužel jsem neměl moc štěstí. Pana Lodyhu jsem vůbec nepotkal a s panem Obojkem jsem se potkal jednou jedinkrát a to ještě za špatné viditelnosti. Fotku sice mám, ale není moc prezentovatelná. Díky za návštěvu.

  • Martin 2.- jesenický

    Parádní fotky, videa úžasné - hlas pana Lodyhy je impozantní! Co se týká problematiky starých jelenů - je to tak jak píšeš Marku( i Martin). Je to jen o vůli a nehamižnosti, povědomí o tom jak to má být mají všichni, chuť málokdo. A to na Šumavě to máte ještě zlaté, já letos potkal po čase v Jeseníkách 2 osmileté jeleny a začal jsem být optimista, že nám populace stárne:o)
    Budu držet palce.

Přidat nový komentář