Matadoři šumavských kopců III.

Když jsem před dvěma lety začal psát článek o starých jelenech, který jsem nazval „Matadoři šumavských kopců…“, nenapadlo mě, že by na toto téma mohl vzniknout malý seriál. Někdy to ale tak bývá, že člověk míní, a nakonec je vše trochu jinak, a tak se původně jeden zamýšlený článek dočkal pokračování (Matadoři šumavských kopců II). Vše by ale mělo mít také svůj konec. Abych povídání o starých jelenech ze Šumavy důstojně zakončil, dovolil bych si vás seznámit ještě se dvěma z nich, kteří si to po právu zaslouží. Oba byli podle mého názoru v roce našeho prvního setkání na začátku III. věkové třídy. V minulém roce jsem jejich věk odhadoval na 14–15 let.

PAN VÝSADA

S prvním jelenem, jemuž budu věnovat pozornost, jsem se setkával každou jelení říji od roku 2010, kdy jsem ho viděl poprvé. Je vlastně jediným jelenem, kterého mám zdokumentovaného pravidelně každý rok, a to přesto, že jsem se o to vlastně nikdy cíleně nesnažil. Podobně, jak tomu bylo u ostatních matadorů, o nichž jsem psal, jsme na sebe v průběhu říje vždy někde náhodou narazili. Pojmenoval jsem ho pan Výsada podle atypicky zdvojené výsady na obou lodyhách (obr. 1–7).
Pan Výsada byl po všech stránkách zajímavý jelen. Byl jako „duch“, jako přízrak, který se vždy někde náhle zjevil a hned zase zmizel. Každou říji byl dosti nevyzpytatelný. Nikde se dlouho nezdržoval, nebo alespoň takový dojem na mě dělal. Jak jsem již uvedl, setkával jsem se s ním náhodně a v různých částech poměrně velkého území na pomezí několika hraničních hřebenů s Bavorskem. Šlo zpravidla o místa, kde bych ho vůbec nečekal. Pokaždé mu ale dělala společnost některá z laní. Kvůli tomu ho považuji za „místního fešáka“, který přesně ví, co chce, a vždy si pro to také umí dojít. Dlouhou dobu jsem mu nevěnoval větší pozornost. Byl pro mě jedním z několika dobrých jelenů se zajímavým parožím. Až donedávna, kdy jsem díky pátrání ve svém fotoarchivu zjistil, že s výjimkou některých jelenů z přezimovací obůrky se vlastně známe nejdéle.
Jsem zvědav, jestli se letos v říji opět setkáme.

  • V roce 2010 jsem se s panem Výsadou setkal poprvé. V roce 2010 jsem se s panem Výsadou setkal poprvé.
  • Naše setkání byla většinou náhodná a trvala jen malý okamžik (2011). Naše setkání byla většinou náhodná a trvala jen malý okamžik (2011).
  • Považoval jsem ho za „místního fešáka“. O laně neměl nikdy nouzi (2012). Považoval jsem ho za „místního fešáka“. O laně neměl nikdy nouzi (2012).
  • Vždy se někde náhle zjevil a zase zmizel (2013). Vždy se někde náhle zjevil a zase zmizel (2013).
  • Občas jsem měl opravdu štěstí, že se mi ho podařilo zachytit (2014). Občas jsem měl opravdu štěstí, že se mi ho podařilo zachytit (2014).
  • Jeho paroží bylo někdy skutečně nepřehlédnutelné (2015). Jeho paroží bylo někdy skutečně nepřehlédnutelné (2015).
  • Starý jelen stále ještě plný sil. Takový je pan Výsada (2016). Starý jelen stále ještě plný sil. Takový je pan Výsada (2016).

PAN OČNÍK

Druhého jelena jsem znal také od roku 2010, ale naše setkání nebyla tak obvyklá jako v případě pana Výsady. Vídával jsem ho nepravidelně, vždy jen v průběhu léta, když se na chvilku zdržel na své cestě ze zimoviště. Pokaždé jsem ho ale hned na první pohled bezpečně poznal. Měl zvláštní, lehce přihrbenou postavu a levý očník mírně vytočený do strany. Podle něho jsem si ho také pojmenoval – pan Očník (obr. 8–12). Teprve z fotografií jsem následně zjistil, že jsem se s ním vlastně také setkával s jistou dávkou pravidelnosti, ale vždy jen každým druhým rokem.
Pan Očník byl jelen, o kterém toho nikdo moc nevěděl. Jasné bylo jen to, že zimu trávil někde mimo území národního parku Šumava a na říji se vracel neznámo kam, ale pravděpodobně zpět do národního parku. Nikdo z mých kolegů ale podobného jelena neznal. Obzvláště v roce 2016 by ho díky vidlici na jedné lodyze určitě nikdo nepřehlédl… Ani ze shozů nalezených v národním parku a v několika přilehlých honitbách nebylo zřejmé, kde jelen zimuje. Z fotopastí z honitby sousedící s parkem bylo patrné, že se tam pan Očník objevoval zpravidla někdy v průběhu zimy, ale většinou teprve když napadlo větší množství sněhu. Na krmeliště chodil nepravidelně, převážně v pozdních nočních hodinách, a po krátkém čase zcela zmizel neznámo kam. Podobně tomu bylo také v prosinci loňského roku. Ráno na Silvestra se ale „spletl“ a kvůli absenci sněhové pokrývky se vrátil k hranicím s národním parkem, kde se ho mému kamarádovi podařilo ulovit. Tím skončil tajemný život jelena, o němž jsme toho navzdory všem technickým výdobytkům dnešní doby mnoho nevěděli. Na letošní okresní výstavě trofejí bylo paroží s průměrnou délkou lodyh 105,65 cm ohodnoceno na 174,45 bodu CIC (obr. 13). Hmotnost vyvrženého jelena činila 87 kg.

  • Naše první setkání v roce 2010. Netušil jsem, že se budeme potkávat tak dlouho. Naše první setkání v roce 2010. Netušil jsem, že se budeme potkávat tak dlouho.
  • Tehdy jsem se ho mohl téměř dotknout. Byl jsem opravdu blízko. Tehdy jsem se ho mohl téměř dotknout. Byl jsem opravdu blízko.
  • Podle mírně vytočeného levého očníku jsem ho pojmenoval pan Očník (2012). Podle mírně vytočeného levého očníku jsem ho pojmenoval pan Očník (2012).
  • Vídával jsem ho nepravidelně, a to vždy jen v průběhu léta, když se na chvilku zdržel na své cestě ze zimoviště (2014). Vídával jsem ho nepravidelně, a to vždy jen v průběhu léta, když se na chvilku zdržel na své cestě ze zimoviště (2014).
  • Podle lehce nahrbené postavy nebylo pochyb, s kým mám tu čest (2016). Podle lehce nahrbené postavy nebylo pochyb, s kým mám tu čest (2016).
  • Trofej byla ohodnocena na 174,45 bodu CIC (2016). Trofej byla ohodnocena na 174,45 bodu CIC (2016).

ČEKÁNÍ NA NOVÉ MATADORY…

Všichni jeleni, s nimiž jsem vás na mých stránkách seznámil, měli jedno společné: byli to zástupci generace šumavských jelenů, která již bohužel pomalu dožívá. Někteří z nich byli uloveni, jiní uhynuli a s těmi, kteří dosud žijí, se v následujících letech již asi nesetkám. Zanechali ve mně ale svou nesmazatelnou stopu a i přes všechny nostalgické vzpomínky, které mi po nich díky fotografiím zůstanou, pro mě bude konec jejich generace znamenat začátek nových příběhů, nových setkání i zklamání, které na svých cestách za jeleny budu znovu prožívat.

Komentáře k tomuto článku

  • Jiří Olejník

    Rád se na Vaše stránky vracím, z textů a fotografií mi Ti jeleni vždy ožijí před očima. Dobrý článek, dobří jeleni. Díky Marku. S pozdravem J. Olejník

Přidat nový komentář