Rys ostrovid - letmá setkání

Rys ostrovid je šelma, která u naší široké myslivecké veřejnosti vzbuzuje řadu kontroverzních názorů a teorií. Jako lesník a myslivec pohybující se na Šumavě v místech se stálým výskytem rysa jsem během své dosavadní praxe musel některé své pohledy na tuto šelmu poopravit. Zjistil jsem, že většina „zaručených“ teorií, z nichž jsem vycházel, vyplývala pouze z neznalosti ekologických a etologických nároků tohoto druhu.

Ať již při výkonu práva myslivosti či při fotografování zvěře ve volné přírodě jsem měl možnost setkat se s rysem několikrát v různých situacích ve všech čtyřech ročních obdobích. Většinou to však byla setkání pouze letmá, trvající jen okamžik. Výjimečná byla setkání delší, o nichž se chci zmínit. Všechna byla zcela nepochybně dílem velké dávky štěstí a také náhody a zanechala ve mně silnou touhu po poznání způsobu života krásné a tajemné šelmy. Kvalita pořízených fotografií nemůže být vzhledem ke špatným světelným podmínkám většinou ideální, snímky mají spíše dokumentační charakter.

První delší setkání s rysem jsem prožil před několika lety. Jednoho podzimního večera jsem na čekané pozoroval, jak se rys – zřejmě mladý jedinec – pokouší na louce ulovit srnu se srnčetem. Ke své potenciální kořisti se však nedostal blíž než na přibližně sto metrů, protože srna o něm dobře věděla. Když porušil jakousi hranici, odběhla s bekáním do bezpečné vzdálenosti, kde se dál popásala. Po dvou marných pokusech se rys věnoval lovu myší způsobem, jaký dobře známe u lišek.

Dvakrát během posledních let se mi podařilo vyfotografovat místa, kde rysice vyvedly mláďata. V prvním případě šlo o suchý úkryt pod starým vývratem, v němž se krčila tři malá, ještě téměř slepá rysíčata (obr. 1). Kdybych kolem pouze prošel a nezdržoval se, asi bych nezjistil, co se pod starým kmenem ukrývá. Rysice totiž nevydržela mojí delší přítomnost a od svého potomstva poodešla. Prozradilo ji zlověstné vrčení, jímž dávala najevo nervozitu. V hustém bukovém zmlazení byla vidět pouze její hlava. Za stálého vrčení sledovala každý můj pohyb (obr 2). Stál jsem jako přibitý a vzrušením se nemohl ani pohnout. Pomalým pohybem jsem nahmatal v batohu fotoaparát, bohužel pouze s malým širokoúhlým objektivem a pořídil několik záběrů. Cvakání závěrky již rysice nevydržela a zmizela. Bylo mi jasné, že daleko určitě neodešla, a tak jsem po čtyřech pomalu přilezl s fotoaparátem k mláďatům, v rychlosti pořídil několik záběrů a potichu jsem se vzdálil.
V druhém případě jsem se s rysíčaty setkal o několik let později na úpatí nevelkého skalního hřebínku, kde byla ukryta ve skalní štěrbině. Když jsem se k tomuto místu blížil, všiml jsem si, jak přede mnou ve vzdálenosti necelých 30 metrů vylezl z rozsedliny obrostlé borůvčím rys a zvolna zatáhl do přilehlého porostu. Vyfotografovat se mi ho bohužel nepodařilo. Bylo mi jasné, že pokud je to rysice, s největší pravděpodobností bude mít v těch místech mláďata. S již připraveným fotoaparátem jsem se pomalu přiblížil k nevelké štěrbině a zvědavě do ní nakoukl. Ještě než si mé oči stačily přivyknout šeru uvnitř, zaslechl jsem tiché kňourání. Bylo zřejmé, že tam jsou rysíčata! Ulehl jsem na zem, abych mezi borůvčím lépe viděl dovnitř. Ve štěrbině, ani ne metr přede mnou, se k sobě tulila dvě mláďata (obr. 3). Pořídil jsem několik snímků a krátký videozáběr. Jak jsem přišel, tak jsem odešel, aby rysice měla dost času pro přenesení potomstva na bezpečné místo.

  • Obr. 1: Pod kmenem starého vývratu se krčila tři ještě téměř slepá rysíčata. Obr. 1: Pod kmenem starého vývratu se krčila tři ještě téměř slepá rysíčata.
  • Obr. 2: V hustém bukovém zmlazení byla vidět pouze hlava rysice, která za stálého vrčení sledovala každý můj pohyb. Obr. 2: V hustém bukovém zmlazení byla vidět pouze hlava rysice, která za stálého vrčení sledovala každý můj pohyb.
  • Obr. 3: Dvě rysíčata se k sobě choulila ani ne metr přede mnou. Obr. 3: Dvě rysíčata se k sobě choulila ani ne metr přede mnou.

Nejkrásnější zážitek je určitě ten, který nečekáte, a shodou okolností se přihodí něco, co se dá jen těžko naplánovat. Podobně tomu bylo i jednoho dubnového dopoledne, kdy jsem se vydal fotografovat řeku Křemelnou. Vzhledem k náročnému terénu jsem se vybavil jen nejnutnějšími věcmi potřebnými k fotografování krajiny, abych s sebou nemusel „tahat“ celý fotografický batoh. Nějakým vnuknutím jsem ale přibalil i teleobjektiv. Vlastně jsem ani nevěděl, proč. Když jsem se u řeky dostatečně „vyřádil“, vyrazil jsem zpět. Abych se k autu nevracel stejnou cestou, rozhodl jsem se pro nejkratší možnou trasu. Po překonání prudkého svahu kaňonu Křemelné jsem se dostal k zarostlým loukám u bývalé osady Stodůlky. Když jsem vyšel z lesa a podíval se bezděčně před sebe, uviděl jsem rysa! Seděl v zarostlé mezi na kamenném snosu a co bylo důležité – nevěděl o mně. Pomalu jsem se přikrčil k zemi a v duchu si přál, aby se mi povedlo vytáhnout fotoaparát a vyměnit objektivy. Podařilo se, a tak jsem měl možnost pořídit několik zajímavých fotografií rysa, aniž bych ho zradil (obr. 4). Úžasné představení trvalo bezmála půl hodiny. Pak však rys již nevydržel můj pokus ještě více se přiblížit a několika skoky zmizel.

Další setkání s rysem předčilo silou zážitku a mírou mého vzrušení vše, co jsem do té doby s touto šelmou zažil. Nikdy mne nenapadlo, že bych mohl na vlastní oči pozorovat v případě rysa při lovu.
Vše se odehrálo v polovině února letošního roku, když jsem byl v jedné z přezimovacích obůrek fotografovat jelení zvěř. Často se mi stává, že se v obůrce zdržím až téměř do úplné tmy, kdy se již nedá fotografovat. Rád však sleduji, jak se jelení zvěř s přibývající tmou chová jistěji a mnohem více uvolněně. Toho večera jsem se také zdržel a kochal se pohledem na královskou zvěř. Světelné podmínky již byly na hranici možností mého fotoaparátu, a tak jsem začal pomalu balit. Brzy se však ukázalo, že to byla velká chyba. Ve chvíli, kdy jsem fotoaparát uložil do batohu, se totiž stalo něco neočekávaného. Tlupa asi 20 kusů jelení zvěře, v níž bylo několik jelenů, ale hlavně zvěř holá, se náhle rozprchla na všechny strany. Rychle jsem pátral po příčině a po chvilce jsem zahlédl rysa, který vyběhl z blízkého porostu. Využil momentu překvapení a po několika dlouhých rychlých skocích visel na zadní části těla jednoho kusu. V další vteřině však spadl na zem a odběhl do blízkých olší, kde přibližně dvě minuty odpočíval (obr. 5). Celý útok trval všeho všudy tři až čtyři vteřiny a odehrával se asi 80 metrů přede mnou. Většina zvěře v nastalém zmatku odběhla, ale některé kusy zůstaly na místě a upřeně sledovaly odpočívajícího rysa (obr. 6). Vzdálenost mezi nimi nebyla větší než 20 metrů. Rys po chvilce zvedl a zmizel v lese, odkud předtím vyrazil k útoku. Až tehdy jsem si všiml, že má na krku obojek pro telemetrické sledování (obr. 7). Později jsem zjistil, že šlo o rysici odchycenou v r. 2010.
Pomalu se setmělo a já stále nemohl uvěřit, čeho jsem byl svědkem. S nedočkavostí jsem si začal prohlížet fotografie v přístroji a doufal jsem, že navzdory špatným světelným podmínkám bude alespoň některá použitelná. Pocit nenadálé radosti se ve mně mísily se vztekem z promeškání příležitosti pořídit unikátní záběry.
Nutno podotknout, že každým rokem dojde v této přezimovací obůrce v zimním období ke stržení dvou až tří kusů jelení zvěře rysem, většinou kolouchů. Snad jen v r. 2006 jsme našli stržených kusů více – čtyři. Ověřili jsme si, že je vhodné ponechat stržený kus na místě, příp. jej pouze odtáhnout stranou od krmných stolů, ale neodklízet ho. Rys se zpravidla po tři dny vrací k úlovku a pak vždy na delší dobu zmizí. Platí to ale jen v případě, že se vyhneme jakýmkoliv rušivým momentům, které by rysa od návratu odradily. Jelení zvěř to nijak zvlášť nelimituje, je pouze o trochu opatrnější.

  • Obr. 5: Po nezdařilém útoku rys několik minut odpočíval opodál. Obr. 5: Po nezdařilém útoku rys několik minut odpočíval opodál.
  • Obr. 6: Některá zvěř zůstala na místě a upřeně sledovala odpočívajícího rysa. Obr. 6: Některá zvěř zůstala na místě a upřeně sledovala odpočívajícího rysa.
  • Obr. 7: Podle obojku pro telemetrické sledování se dalo zjistit, že šlo o rysici odchycenou v r. 2010. Obr. 7: Podle obojku pro telemetrické sledování se dalo zjistit, že šlo o rysici odchycenou v r. 2010.

Zatím poslední setkání s rysem z letošního roku tuto zkušenost potvrzuje. Měl jsem totiž příležitost sledovat a fotografovat chování rysice a jejích dvou mláďat v přezimovací obůrce u strženého koloucha. Po jeho nálezu jsme s kolegou poblíž umístili fotopast pro případ, že se rys ke kořisti vrátí. Snímky z fotopastí pak slouží ke srovnávací metodě, kdy se podle skvrnitosti, která je pro každého jedince originální, dá sledovat např. populační hustota a prostorová aktivita. Druhý den jsem s úžasem zjistil, že aktérkou je „má“ stará známá rysice s obojkem a její již odrostlá rysíčata. A co víc – ke kořisti se vrátili ještě za světla. V hlavě se mi okamžitě začal rodit plán na večer.

Nedočkavě, s velkým předstihem, jsem spěchal do obůrky, abych měl dostatek času na nalezení vhodného místa pro fotografování. Moc možností se mi vzhledem k převládajícímu větru a poloze koloucha nenabízelo, vlastně pouze jediná. Nebylo tedy co řešit. Snad jen, na kterou větev se v blízkém olšovém porostu usadím – ze země se totiž kvůli horší konfiguraci terénu fotografovat nedalo. Po necelých dvou hodinách čekání, kdy mě již celé tělo dřevěnělo, se náhle v protějším smrkovém porostu mihla drobná silueta a hned zase zmizela za rozpadlou kamennou zídkou na rozhraní lesa a louky. Určitě to byl rys, ujišťoval jsem sám sebe a očima „hypnotizoval“ všechna místa, kudy by musel cestou ke kořisti projít. Uteklo několik minut a stále nic. Někde tam přece musí být, snad se mi to jen nezdálo, běželo mi hlavou a znovu jsem objektivem kontroloval vše, co se vzhledem k omezenému výhledu kontrolovat dalo. Nikde nic. Až na vrcholu kamenné zídky v mezeře mezi dvěma silnými smrky jsem se pohledem zastavil a nemohl uvěřit vlastním očím. Na zídce poklidně ležela dvě odrostlá rysíčata a sledovala okolí (obr. 8). Byla tam celou dobu, ale já o nich nevěděl. Po chvilce se k nim přidala i jejich matka, kterou jsem podle žlutého obojku bezpečně poznal.
Několik minut se nic nedělo, až po chvíli se větší z mláďat vydalo lehkým klusem ke kořisti. Ve stejnou chvíli se k místu přibližovala také tlupa dvanácti kusů jelení zvěře, v níž byli čtyři kolouši. Zajímavá situace, napadlo mne a očekával jsem nějakou dramatickou událost. První z kolouchů se dostal přibližně na vzdálenost 20 metrů od hodujícího rysíčete, které o něm zatím nevědělo. Když si koloucha všimlo, zpozornělo, přikrčilo se, ale namísto mnou očekávaného útoku pokračovalo v hostině (obr. 9 a 10). Celou situaci vpovzdálí pozorně sledovala rysice společně s druhým mládětem. Také oni však zůstali neteční (obr. 11). Jelení zvěř se na chvilku zastavila a jistila směrem k rysům. Úprk se však nekonal. Po několika minutách jistění a obcházení se všichni společně vydali ke krmným stolům, jen poněkud větším obloukem, než bylo obvyklé. Utekly další minuty a ke kořisti se vypravilo druhé z rysíčat (obr. 12). Když se k ní přiblížilo, jeho sourozenec se zvedl a pomalu odešel k matce. Po nějaké době se stejná situace opakovala, tentokrát však byla na řadě rysice (obr. 13).
Po celou dobu, kdy se rysice věnovala kořisti, mláďata poslušně čekala ve svém úkrytu na zídce. Mezitím se u krmných stolů postupně shromáždilo přibližně 50 kusů jelení zvěře. Pro mne tak vznikla zajímavá situace, kdy jsem z jednoho místa mohl pozorovat téměř dokonalý potravní řetězec, nebo alespoň jeho část. Večer se však neúprosně blížil a o dalším fotografování již nemohla být řeč. Navzdory strnulosti z nepohodlného sezení jsem však stále zůstával na místě, abych zvěř nezradil. Odešel jsem až za úplné tmy.

  • Obr. 8: Na kamenné zídce klidně ležela dvě odrostlá rysíčata a pozorovala okolí. Obr. 8: Na kamenné zídce klidně ležela dvě odrostlá rysíčata a pozorovala okolí.
  • Obr. 9: Jedno z rysíčat v momentě, kdy zpozorovalo blížícího se koloucha. Obr. 9: Jedno z rysíčat v momentě, kdy zpozorovalo blížícího se koloucha.
  • Obr. 10 Obr. 10
  • Obr. 11: Tlupu jelení zvěře pozorně sledovala také rysice s druhým mládětem. Obr. 11: Tlupu jelení zvěře pozorně sledovala také rysice s druhým mládětem.
  • Obr. 12: Druhé z rysíčat na cestě ke kořisti. Obr. 12: Druhé z rysíčat na cestě ke kořisti.
  • Obr. 13: Rysice byla snadno rozeznatelná podle obojku pro telemetrické sledování. Obr. 13: Rysice byla snadno rozeznatelná podle obojku pro telemetrické sledování.

Cestou domů jsem přemýšlel o prožitých chvílích. Šlo o bezmála hodinové divadlo, kde na jedné straně přírodního pódia byl rys se svou kořistí a na straně druhé jelení zvěř, tedy jeho potenciální kořist v jakési zvláštní a poklidné atmosféře jednoho tichého večera končící šumavské zimy. Zvláštní, čekal jsem úplně jiný scénář a musím přiznat, že mě dění překvapilo – hlavně chování jelení zvěře.

Další den jsem podle polohy zbytků koloucha zjistil, že se k němu rysi vrátili i po mém odchodu. Torzo těla bylo třetí den po stržení téměř dokonale zbaveno masa a z koloucha zbyla pouze kůže, kosti a vnitřnosti. Napadlo mne, že další večer se vzhledem ke snížené atraktivitě kořisti rysi již asi nevrátí, ale přesto jsem do obůrky opět vyrazil. O to větším překvapením pro mě bylo, když se v podvečer rys objevil znovu. Tentokrát to bylo přibližně o hodinu později než předešlý večer a první přišla ke kořisti rysice. Mláďata se postupně přidala (obr. 14). Hierarchie fungovala naprosto dokonale. Dokud se krmila matka, potomstvo čekalo opodál a při pokusu přiblížit se bylo vždy matkou důrazně odehnáno (obr. 15). Rysíčata se ke kořisti odvážila až po jejím odchodu – první šlo dominantnější a až druhé to menší. Vyčkávací místo bylo stejné jako předchozí večer – na zídce mezi smrky. Nechápal jsem, co ještě mohou na tak „obraném“ kolouchovi najít. Spíše bych očekával, že se pokusí ulovit jiný kusu, ale to se nestalo. Vše se odehrávalo opět za účasti asi 30 kusů jelení zvěře u krmných stolů ve vzdálenosti přibližně 60 metrů. Vzhledem k tomu, že jsem nepředpokládal, že se ještě tento večer některý z rysů objeví, seděl jsem uvnitř pozorovacího zařízení, což nebylo pro fotografování ideální. Na druhou stranu jsem alespoň mohl na několika fotografiích a krátkých videozáznamech zachytit jak chování rysa u kořisti, tak chování jelení zvěře v bezprostředním kontaktu s naší největší kočkovitou šelmou.

  • Obr. 14: Mláďata se postupně přidávala k hodující matce. Obr. 14: Mláďata se postupně přidávala k hodující matce.
  • Obr. 15: Pokud se krmila matka, mláďata čekala opodál. Při pokusu přiblížit se je matka důrazně odehnala. Obr. 15: Pokud se krmila matka, mláďata čekala opodál. Při pokusu přiblížit se je matka důrazně odehnala.

Pro úplnost ještě uvedu, že stržený kolouch byl třetím v období od listopadu 2012 do poloviny dubna 2013 a všechny tři měla „na svědomí“ stejná rysice. V obůrce bývá zpravidla v zimním období uzavřeno okolo 60–80 kusů jelení zvěře.

Rys je v mých očích krásnou šelmou, která do naší přírody bezesporu patří. Je velká chyba, že ho část myslivců hlavně díky předsudkům a neznalostí vnímá především jako konkurenci, protože významnou část jeho potravy tvoří zvěř. Přitom však tam, kde rys a srnčí zvěř žijí v kontaktu již delší dobu, nepřesahuje redukce 10 % populace srnčí zvěře. Na Šumavě tvoří v jeho potravě větší podíl zvěř jelení. Naproti tomu narůstající ztráty na srnčí zvěři způsobené zemědělskou technikou, dopravou, pytláctvím, či černou zvěří jsou vnímány spíše jako realita dnešní doby.

Komentáře k tomuto článku

  • Martin Ž

    Jedním dechem a zatajeným jsem to přečetl. Marku, ty máš splněné touhy mnoha z nás - jelení říje, tetřeví tok a rysy...ta Šumava musí být super!

  • Mouka

    To je naprosto dokonalé povídání i úlovky! O tomhle se mi může jen zdát. Smekám hluboko hluboko hluboko .......

  • Jirka Ambrož

    Nádherný počteníčko. A musím s Tebou souhlasit, rys do volné přírody patří.

  • šiky

    jste borec.přečteno jedním dechem. užasny zážitky

  • Jiří Janda

    Nádhera Marku ...

  • Karel

    skvěle popsáno, perfektně zdokumentováno,na myslivce pro mě nevšední názory, pokud chcete, kontaktujte redakci časopisu Naše příroda, jestli jste tak již neučinil, jistě takový materiál rádi použijí

  • Roman

    nádhera a závist, taky bych toto chtěl prožít :-) tak, ať mají kočičáci dlouhý a spokojený život a ať nepotkají nějakého "dobráka", co by jim ho zkrátil

Přidat nový komentář